Politické postoje

základní postoje | stát, rozpočet a daně | sociální stát

„Někdy dochází k tomu, že lidé používají sílu nebo využijí podvodu, aby ostatním odebrali jejich majetek v rozporu s jejich vůlí a bez jejich dobrovolného souhlasu. Použití síly k odebrání života je vraždou, zbavení člověka svobody se nazývá otroctví a odebrání majetku je krádeží. Není rozdíl mezi tím, jsou-li tyto činnosti vykonávány jedním člověkem, mnoha lidmi, kteří jednají proti menšině, nebo dokonce úředníky v honosných úřadech.“

(Ken Schoolland, Podivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla, Liberální institut)

Jsem libertariánem, tedy člověkem, který za základní a nejvyšší hodnotu považuje svobodu. Svobodu pro mne reprezentují dvě hlavní viditelné součásti.

Osobní svoboda pro mne představuje možnost plně rozhodovat o tom, co se týká jen mé vlastní osoby a zároveň se libovolným způsobem účastnit na konání společně s jinými, pokud s tímto konáním ostatní účastníci souhlasí.

Ekonomická svoboda je specifickou součástí osobní svobody. To proto, že se týká majetku a možnosti s ním nakládat. Za základ ekonomické svobody považuji nedotknutelnost (soukromého) vlastnictví.

Současný svět je doslova protkán omezeními osobní i ekonomické svobody. Přímo je regulována produkce různých výrobků, například žárovek, v brzké budoucnosti třeba sprchových baterií. Z různých důvodů je regulována smluvní volnost, tedy možnost dohodnout si mezi smluvními stranami oboustranně vyhovující podmínky. Příkladem může být zákonné omezení možnosti podnikat (živnostenské oprávnění) či pracovní právo.

Dokonce i soudní omezení svéprávnosti je zřejmě často zneužíváno proti „kverulantům“ či „notorickým sudičům“ jak (bez vědomí, že se to „dostane ven“) uvádí jeden lékař v e-mailu (viz odkaz „Dopis č. 3″).

Kapitolou, která sama za sebe ukazuje na úpadek svobody obecně, je tzv. antidiskriminační zákon. Ten totiž přímo zmiňuje „socialistické výdobytky“ jako je „právo na zaměstnání“. Rozvinut do důsledků de facto znemožňuje vlastníkovi rozhodovat o tom komu a za jakých podmínek bude poskytovat své služby či dodávat zboží. O důsledcích takové regulace napsal v červnu 2008 hezký článek profesor Šíma.

Ekonomickou svobodu, tedy svrchovanost nad vlastním majetkem, porušuje každá daň. Daň z majetku (takovou daní je v ČR daň z nemovitostí) trestá poplatníka za vlastnictví nemovitostí. Odebírá mu každoročně část ceny nemovitosti, kterou její vlastník musí dorovnat. Přímé daně penalizují aktivitu (obvykle práci nebo vlastnictví – to v případě příjmů z nájmu), nepřímé daně zase spotřebu. Jediný druh daně, který by byl alespoň spravedlivý, by byla daň z hlavy. Podobný charakter mají například tzv. „koncesionářské poplatky“, i když v jejich případě je poplatníkem domácnost s elektroměrem, která se z této povinnosti nevyvázala prohlášením o tom, že nedrží žádný přístroj schopný přijímat příslušné vysílání.

Přerozdělování

Za (v důsledcích) nejhorší porušování ekonomické svobody považuji státem řízené přerozdělování. Ne proto, že bych snad chtěl, aby si nemocní a staří nemohli dovolit žít – nic takového nechci. Proto, že společně se státním přerozdělováním téměř zanikla přirozená charita a motivace jednotlivců.

Tím, že z odváděných daní přispíváme na sociální dávky i na důchody,  kupujeme si „něco jako odpustek“. Ostatním jsme přece pomohli, když platíme daně, ze kterých je financována sociální síť. Avšak tím, že peníze z daní odvedeme státu (prostřednictvím úřadu), ztrácíme nad nimi dohled. Jsou pro nás ztracené, neboť nemáme žádný vliv na jejich další využití. Mnoho lidí by mnohem raději odvádělo daně a důchodové pojištění (ač i čtyřicátníci v důsledku vývoje důchodového účtu nečekají, že se nějakého důchodu vůbec dočkají), kdyby znali příjemce těchto původně jejich prostředků.

S institutem minimální mzdy a sociálními dávkami také mizí motivace k práci. Jelikož se téměř nikomu nevyplatí vydělat si pár set korun měsíčně, dlouhodobě nezaměstnaní odvykají práci a časem se v důsledku ztráty životního režimu a návyku na podporu stanou nezaměstnatelnými.

Role státu

Roli státu spatřuji především v ochraně svobody. Stát musí mít především účinný, funkční a nezávislý soudní systém, prostředky pro vynucení práva (policii) a prostředky pro ochranu území (armádu). Ostatní funkce státu považuji za podružné, i když jsou v dnešní době (v důsledku návyku na přerozdělování a státní paternalismus) potřebné.

Největší ctností státu jako formy organizace je minimalizace vměšování se do soukromých vztahů.

Evropská unie

Projekt Evropského (hospodářského) společenství jsem před dvaceti roky vnímal jako dobrý způsob jak odstranit bariéry, které většinu tehdejší Evropy rozdělovaly. Nešlo jen o železnou oponu a Berlínskou zeď. Bariéry existovali jak v rámci západní Evropy, tak v rámci tzv. Východního bloku (mezi zeměmi RVHP). S podepsáním Maastrichtských smluv vznikla Evropská unie, která tyto původně deklarované ambice výrazně překračovala. Především tím, že začala být unií politickou s vlastním právním systémem, virtuální měnovou jednotkou (ECU) a později také se skutečnou měnovou jednotkou a Evropskou centrální bankou. Rozšiřování pravomocí a společný postup však stále vyžadoval jednomyslné rozhodnutí, tedy souhlas všech členských zemí. Každá ze zemí mohla říci „ne“ a tím zablokovat společný postup či rozšíření pravomocí. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost tomu tak již není. Většinu změn lze provádět tzv. „kvalifikovanou většinou“, která prakticky umožňuje Německu a Francii, aby ve spolupráci s dalšími (byť menšími) zeměmi převážily nechuť jiné členské země vzdát se vlastních pravomocí téměř v jakékoliv oblasti. Mnoho lidí namítá, že rozhodování většiny je přece samotným principem demokracie. S tím tvrzením souhlasím. Avšak demokracie pro mne není nejvyšší hodnotou.

Jsem přesvědčen, že Evropskou unii po přijetí Lisabonské smlouvy již nelze reformovat. Lze ji jen opustit, a to nejlépe dříve než se rozpadne podobným způsobem jako někdejší Sovětský svaz.

Nejsem tvrdošíjným odpůrcem integrace. Jsem však přesvědčen, že základem každé společnosti je občan a veškeré pravomoci lze předávat (a zpět odebírat) jen zespodu nahoru. Tedy, že jakýkoliv integrační projekt, který by respektoval svobodu jako základní hodnotu a měl naději na dlouhodobý život, musí vycházet zespodu a nikoliv rozhodnutím politických špiček jednotlivých států.

Evropská unie nám navíc přímo nedává to, co většina lidí považuje za její zásluhu. A těmi jsou volný pohyb bez zdržování na hranicích a volný pohyb zboží a služeb.

Volný pohyb bez hraničních přechodů nám totiž zajišťuje tzv. Schengenská dohoda. Automaticky k ní přistupují všichni noví členové Evropská unie, avšak jde o dohodu mimo Evropskou unii. Irsko a Spojené Království Velké Británie a Severního Irska sice dohodu podepsaly, ale jejich území není součástí Schengenského prostoru. Signatáři Schengenské dohody jsou navíc země, které nejsou členy Evropské unie Island, Švýcarsko a Norsko. I po vystoupení z Evropské unie můžeme zachovat volný pohyb bez hraničních přechodů.

Volný pohyb zboží a služeb lze zajistit buď členství v Evropské unii nebo separátní dohodou, podobnou jako mají členové Evropského sdružení volného obchodu (EFTA). I volný obchod tedy můžeme mít podobně jako Norsko či Švýcarsko.

Demokracie

„Demokracie bez svobody je jen diktaturou většiny.“ Za tvrzením v předchozí větě si pevně stojím. Demokratickým principům (při absenci svobody) plně svědčí situace, kdy dva rozhodnou o tom, že si například mezi sebe rozdělí majetek třetího. Demokracie bez přívlastku je tedy jen jiný název pro vládu silnějšího. Uznávám demokracii jako nejlepší známý způsob rozhodování o společných věcech jednotlivců s různými zájmy. Demokracie by však neměla mít nadvládu nad svobodou.